Adoptované štěstí

„Od pondělí tu už nebudu, jdu na mateřskou,“ klidně nám pár dní před Vánocemi řekla kolegyně Alena. A my jsme jen nechápavě podívali na její ploché bříško. Alena je milá, pěkná, samostatná třicátnice. Má množství zálib, není to typ věčně unavené cynické kariéristky. Akorát má smůlu na muže.

Vždy byla velmi zatížena na děti a tak si jednoho dne řekla, že už nebude čekat na pana pravého, aby to už nebylo pozdě. Rozhodla se navštívit blízký dětský domov. Dva dny před Alenina první návštěvou přibyla v domově nová obyvatelka – malé miminko Simonka.

Holčička na Alenu podívalo svými obrovskými hnědýma očima a od toho dne chodila naše kolegyně už jen za ní. Samozřejmě, vše bylo tajné, my jsme nic netušili až do Alenina šokujícího přiznání.

Celý rok trávila svůj volný čas se Šimonko a zároveň vybavovala všechny potřebné záležitosti. Když už si byla absolutně jistá, že se stane mámou, řekla to i světu. Do té doby to věděli jen její rodiče. Za ten čas přežila množství bezesných nocí a nejistoty, ale bála se někomu svěřit, aby si tak neodohnala štěstí. Vše se podařilo a to štěstí si donesla před Vánocemi domů.

Po svátcích jsme novou rodinku byli podívat a tehdy nás překvapila Simonkina tmavá pokožka. Ptali jsme se Aleny, zda se nebojí toho, co všechno mohou ukrývat geny její dcery. S úsměvem odpověděla, že v životě zažila jen jednou lásku na první pohled. Když uviděla malou Simonku.

Prošli dva roky a Simonka již půjde od září do školky. Alena se vrátí do práce a my se všechny těšíme na její energii. Odkdy je oficiálně máma, cítit z ní štěstí. Simonka je moudré šikovné a vděčné holčička. Následkem ne právě rozumně stráveného těhotenství její biologické mámy je velmi drobná, ale vše se velmi rychle učí. Dělá Aleně jen radost. A my v kanceláři jsme na předsudky už dávno zapomněli.